Poprvé jsem ve snu zabila. Nikdy dřív se to nestalo, mám za sebou deseti tisíce snů a vždy jsem nějak unikla před hrozbou, aniž bych někomu vzala život, ale tady - tady jsem zabila, a nejen jednou, rovnou dvacetkrát - bylo to buď to, nebo zemřít dvacetkrát znásilněná. Vím, že jsem v jiných světech zabíjela, ale nikdy jsem tohle své jiné já neprožila se vším všudy, vědět a prožít je něco jiného.
Začala válka a lidští supi se slétali na mršinu, odmítla jsem být tou mršinou. Potřebovala jsem si na pár hodin odpočinout, utíkala jsem mimo válečnou zónu, tady už pro mě nic nebylo, kolektivní duch se rozhodl pro válku, tady už já nic nezmůžu, můj úkol skončil. Chtěla jsem vstát před svítáním, ale probudila jsem se a slunce bylo už pod obzorem, zahlédla jsem skupinku kočovníků sbíhající se ke svému každodennímu řádění v ulicích, přikrčila jsem se do stínu, ale jeden z nich mě zahlídl a zvolal: "Pánové, pojďme se před tím ještě trochu pobavit." Jejich bělma se zaleskla ve tmě, jak všichni upřeli zrak směrem ke mně a krok po kroku se blížili, jako lovci ke zraněné srnce. Jenže já nejsem zraněná srnka! Pomalu jsem sáhla pod deku pro mačetu schovanou přesně pro tyhle situace, nepřemýšlela jsem, věděla jsem, že jiné cesty není, že z tohohle se prostě budu muset prosekat. Jsem příliš daleko od Zdroje a zatížená vinou na to, abych byla schopná své vědomí povznést do úrovně, kde budu již jen smířeným pozorovatelem tohohle děsivého příběhu, ve kterém zemřu. Byla to v podstatě volba mezi programem viny či oběti.
Po těch násilnících zůstal jeden malý chlapeček, už jsem se s ním setkala jednou, pozorovala jsem jej v ulicích, občas na něj trochu dohlížela, sledovala, jak pro něj bylo obtížné žít se svým klanem - chtěl být dobrý, ale oni ho v rámci rodinného programu boje o přežití nutili vykonávat činnosti, které zabíjeli jeho jemnou duši. Jen tam stál a díval se na mrtvá těla svých bratrů, pak se podíval na mě a v očích měl: "Jsi zodpovědná za to, co k sobě připoutáš." Očima jsem sklouzla na své zakrvácené ruce a mačetu, ze které ještě stékala krev, a obrátila jsem na něj tázavý pohled, mírně jsem nadzvedla obočí s nevyslovenou otázkou: "Tohle chceš?" Jeho srdce mi řeklo - krev jako krev, ty jsi spravedlivá.
"Jdu na jih, tady začíná válka a lepší už to nebude. Jestli chceš, můžeš jít se mnou."
"Šel bych, ale já potřebuju rodinu, a ty žádnou nemáš."
"Mám," chvíli jsem mlčela, "jen jsem o ní nikdy nemluvila."
...
Hladina jezera byla průzračně azurová, slunce svítilo, jakoby se to předtím nikdy nestalo, ležela opřená o lokty na kamenité pláži u domku, z něhož se ozýval smích postarší ženy a několika malých dětí. Zvedla ke mně zrak, aniž by naklonila hlavu, mírně se jí pozvedl koutek do úsměvu, který říkal: "Já to věděla." Pak zaklonila hlavu tak, že se dívala na dům vzhůru nohama, takhle ladná dokázala být snad jen má sestra, na dlouhou dobu jsem zapomněla, že lze vyzařovat takovým způsobem, tam, odkud se vracím, tohle nebylo, a zavolala: "Mami, ... vrátila se." Postarší žena vyšla na terasu a nenápadně se jí zaleskl koutek oka, podívala se na malého kluka vedle mě a přišoupla beze slov k jídelnímu stolu další židli. Byli připraveni dát veškerou svou lásku a pochopení dvěma pošramoceným duším, ostatně právě proto zůstali v téhle oáze klidu a míru.
Jakoby se to předtím nikdy nestalo.
