"Nikdo si těch náznaků nevšiml. Jak by mohli, většina z nich ještě A-program nikdy neprožila, nebo bylo jejich vědomí pro neúspěšný sběr informací plně restartováno jako slepá evoluční větev a celé si to jedou znovu, jen v jiném hologramu. Postavičky na šachovnici, co nevidí ty vzory kolem, neslyší tóny, co tvoří jejich svět. Závidím jim? Nevím... Asi. Někdy.
Ten muž prošel kolem skleněné výlohy, ale ve skle se neodrážel žádný odraz. To byl první posel budoucích událostí. Logický paradox systému, narušení zákonů fyzikálního světa. Moje vědomí se aktivovalo a přijalo pokyny a časový rámec. Míza stromu života živícího tento svět vysychá a matrice se postupně začne hroutit, systém upadne do chaosu a rozpadu. Chvíli to bude vypadat, že by se s tím i dalo něco dělat, ale chaos bude narůstat spolu s rebélií a bude konzumovat jednu duši po druhé - je neuvěřitelné, co se z některých lidí stane, když si uvědomí, že soudný den přichází. Namísto, aby se snažili obsáhnout smíření a chránit svou duši před zběsilostí umírajícího světa, namísto, aby se obrátili k tomu, co je v nich nekonečné a nesmrtelné, jejich lpění na hmotě a fyzickém těle dosáhne vrcholu. Aspoň to pak člověku...," na chvíli se ve svém vyprávění zastaví a lehce jí při tom cukne koutek, jakoby se chtěla pousmát, ale v poslední chvíli si to rozmyslela, "Aspoň to jednomu pak není tolik líto, že to končí. Jsem pro to špatná? Nevím, ...ale stejně se Stvořitel na mě vždycky obrátí, protože slyším zpěv celopohybu, neustále probíhající proměny podstaty věcí.
A proto vím, kam šlápnout, abych přežila, když zemská mřížka začne selhávat. Vidím výsledky svých voleb, ty paralelní světy ve snech stvořitele. V okamžiku volby jsem již všechny možnosti prožila v bezčasí.
Vedle rebelantů se objeví další typ lidí - těch čekající na spásu, jejich ruce vztažené k nebi jsou k pláči, jejich víra je víra strachu a jejich Bůh je falešná modla. Jen další astrální koncept. Nakonec jsou to nevěřící Tomášové, jejichž duše se propadnou do nižších světů, protože nic, ale vůbec nic nepochopili. Ani těm nelze pomoci. Vím, že bych měla cítit soucit, ale já ho necítím. Beru to tak, jak to je. Nepovedený program, co potřebuje restartovat. Naučil nás zas o trochu více než předtím.
Přitom vždy šlo hlavně o tohle - na konci dní neztratit sám sebe.
To dítě rozlilo flašku. Nikdo si nevšiml, že ta voda teče do kopce. Nevšimli si dokonce ani, že nebe je jiné a Slunce svítí jiným světlem. Když na jabloních vyrostly třešně a kopretiny plodily místo semínek mouchy, lidé se začali ptát. Když v kvadrantech zimy začal tát sníh a v tropických oblastech mrzlo a když se začaly náhle ztrácet různé předměty a zjevovaly se na jiných místech, objevili se v ulicích proroci hlásající o brzkém příchodu spasitele, zatímco mocní tohoto světa vymýšleli velmi zajímavé story, aby co nejvíce duší dál spalo - tu budou zaskočeni rychlostí událostí a ze strachu se uploadujou do náhradního stínového matrixu založeném nadále na moci a ovládání, kde půjdou ještě dál za hranice poznání.
Když se začaly samovolně teleportovat větší objekty a lidé umírali. Auta, domy, dokonce i hory se zhmotňovaly na nečekaných místech a pohlcovaly všechno, co jim stálo v cestě. Program apokalypsa se spustil naplno a s ním i má mise: "Shromáždíš pět duší, provedeš je bezpečně cestami skrze tento umírající svět a dostaneš je do posledního stabilního místa v této části galaxie, kde budete spolu s dalšími skupinami z jiných kontinentů povzneseni do přechodné stanice, kde budete čekat na stvoření nového domova, založeném na výsledném obsahu informací, které jste posbírali v tomto světě."
Já nevím, odkud ty pokyny vychází, nevím, jakému sloužím účelu, ale vím, že nesloužit tomu, co vychází zevnitř, znamená něco horšího než smrt - věčné bytí v temnotě zatracení.
Kdo ví, po kolikáté jedeme tenhle A-program. Kolikrát jsme tu byli? Vždycky zapomenou a vždycky ho spustí. Nepoučitelní. Musí nastat restart, jinak by to ovlivnilo rovnováhu celého našeho organismu. Dokonce i na Gaie lidé chápou, že hnijící ruka potřebuje být amputována, chce-li ten, jehož je součástí, přežít.
Všechno bouřilo, z kohoutků tekla voda, auta sama startovala, domy měnily barvy, reality se překrývali, astrál problikával a stával se hmotným, hmotné se stávalo astrálním, hranice mezi vrstvami se rozpadaly, lidé pohlceni sociálním programem (to jsou ti, jejichž duše je plně pohlcena matrixem - jsou součástí tohoto světa a s ním i zaniknou, jsou to jen mluvící kulisy), zvířata páchají sebevraždu ... to zhmotněné šílenství. A já věděla přesně kam kdo má z naší skupiny šlápnout, aby na něj nespadl padající balkón, nepřejel ho náhle se objevený vlak řítící se stokilometrovou rychlostí...
Jaktože v tom nemám žádné emoce? Asi by mě rozptylovaly... ale připadám si tak ne-lidská. Jak může bůh využívat k tak posvátnému úkolu využívat někoho tak... Posel boží, tak mě nazývají členové tajných řádů, v zoufalství mi nabízejí své hmotné statky nashromážděné během stovek svých životů, nabízejí i svou duši, ... mohla bych je mít v područí, čerpat z nich životní sílu... ale k čemu by mi to bylo? Tenhle časoprostor je učiněný ráj pro parazitické bytosti. Mnoho duší podlehne tlaku událostí a upíše se k velmi nevýhodným dohodám, které je budou ovlivňovat ve všech dalších realitách.
Kolem probíhala hrůzovláda chaosu, mohlo by být zajímavé to pozorovat, rozebírat jednotlivé příběhy, ostatně tady se realita štěpí a všechny příběhy poběží svým vlastním směrem v podobě myšlenkových realit. To Vám povím třeba zas příště."
Oči se jí zakalily a jakoby ten, kdo v ní žil, kamsi odešel. Po několika minutách dodala: "Chápejte, nemohla jsem je tam nechat. Vím, že jich mělo být pět, ale já nemohla. Prostě nemohla jsem odejít bez něj a bez ní." Dálkami zamlžené oči se podívaly na osobu sedící v křesle naproti, jakoby čekala na odpuštění. Žena postaršího věku mlčela, pomalu vstala a podala jí lísteček: "Léky si vyzvedněte u sestry v sektoru B, to bude pro dnešek vše."
Trinity seděla u okna, její kamarád Elhiÿas se kýval na židli dopředu a dozadu. Věděla jsem, že ohrožuju celý Jeho plán, cítila jsem, jak mě má vlastní osobní vůle rozežírá zevnitř, ale já nemohla jinak, ty to chápeš, viď?" Elhiÿas jí vyslal telepatickou myšlenku: "Ale co když i s tím Stvořitel počítal? Co když těch duší bylo už od počátku sedm?" Trinity se zamyslela a zdálo se, že dostala rozhřešení, na které čekala. Je to snad poslední důkaz, že i já mám v sobě cosi lidského? pomyslela si.
