Konec smyčky v příběhu o slepici a vejci

Polibek Nebe a Země. Chvíle, kdy nebeská poezie psaná lidskou rukou může být znovu pochopena.Ticho mezi nádechem a výdechem. Všem válečníkům budiž odpuštěno a z jejich beder bude sňato břemeno, jehož plody nesou další svár, anebo hluboký spánek. Ten příběh psán krví člověka přinese slávu všem duším. Tisíc božích myšlenek, tisíc nebeských poslů, tisíc andělů mohlo sestoupit na Zem připraveno ta břemena rozpustit v lásce boží.

Valhalla plná odvážných, povznesena, již nebude místem lítosti a každá valkýra, ten válečný anděl, se bude moci navrátit Domů, neboť pochopí svou roli a přinese muži rozhřešení. Ano, ona nikdy nebyla ďábelská. Jen nespoutaná. Ta, která viděla za závoj, připadala druhým šílená. Až sama zapomněla, že je vlastně jen vidoucí. A on se jí už nemusí bát, že zná dopředu výsledky všech bitev, neboť i syn člověka začne respektovat dílo boží.

Vyléčený animus se dotkne svobody, toho širého oceánu, a ta Odmítnutá již nebude potřebovat jej věznit. Jakož i sebe sama. Uvolněná energie stvoří onen svět ze snů společné Psýché. Napoj Bože svou mléčnou medovinou své děti, které se domnívají, že jsou ztracené. Oh, ty nepochopené království nebeské... 

Ty, jenž trestáš sám sebe, to není pokora, nýbrž pýcha schovaná v soudu pozemských příběhů, to ty vedeš lidstvo do temných zítřků. Vzpamatuj se, pohlédni Životu do jeho autentické tváře a spatříš Milost. V tom zrcadle uvidíš spásu, kterou pořád hledáš na špatných místech... Tvá spása je v tobě, neboť tvé ruce jsou rukami Ze-mě, tvé srdce je portálem Lásky a tvá mysl je nebeskou branou.

Ona i On v nás potřebují udělat ten krok kupředu v dokonalé souhře. Jako Země a Nebe. Jedině tak skončí příběh, ve kterém není jisté, zda bylo dřív vejce či slepice.Jedině tak bude probuzena důvěra, bez semínka pýchy, soudu, studu či křivdy, které by v budoucnu vyklíčilo v nové příběhy krve o oběti a viníku. Jedině, když už se neohlédneme zpět. Co bylo bylo. Ruku v ruce. Jedno tělo. Sloučení Blíženců. Krok kupředu. Jedině tak.