Malá velká moudra z PC her - svět Final Fantasy

Počítačové hry mají obdobnou úlohu jako filmy - pomáhají odžívat emoce uložené v nejzazších koutech duše, která je součástí netušených světů, v nichž zároveň s touto hlavní realitou pobýváme, tvoříme (zastarale se tomu říká "minulé životy", tenhle pojem ale vymizí s poslední generací nyní žijících léčitelů, noví průvodci jej už používat nebudou, protože by se ve světle vědeckých a duchovních objevů akorát tak zesměšnili a zdiskreditovali.).

Hry nás učí o souvislostech a příběhové RPG člověka zavedou do zcela komplexních světů a jedinečných osudů - skutečnou hodnotu ovšem získávají až tehdy, dokážeme-li si jejich poselství přeložit pro své každodenní konání a neslouží nám jen jako únik z reality, která se z této perspektivy může jevit jako nezajímavá. Pak může být počítačová hra dalším zdrojem sebepoznání.

Final fantasy je kultovní záležitost a stejně jako James Cameron či Tolkien i tady tvůrci popisují jednu z realit velké skupiny duší. Jeden z prvních dílů je dokonce výslovně věnován těm, kteří jsou zde na Zemi a zároveň i v tomto paralelním umírajícím světě. Před deseti lety jsem to nechápala. Dnes je to jiné, vidím obrazce, které dávají dokonalý smysl, jenže to nelze dát do slov. Brány jsou otevřené a Pravda proudí do lidí všemi způsoby, a tak i tahle hra je nadupaná velkolepými odkazy - válka mezi bohyní Cosmos a bohem Chaos, který před staletími ukradl třináctou hodinu a způsobil tak počátek rozpadu, který se současnou dobou akceleruje. Co slovo, to perla... 

Jak jsem se dostala k počítačovým hrám? Před dvanácti lety jsem potkala dívku, která byla velmi specifická, ona Final Fantasy a mnoho dalšího prožívala doslova uvnitř sebe. Oni (protože v jednom těle bylo mnoho perspektiv vědomí spojených nejen se světem FF, ale mnoha dalšími) mi zůstali v srdci velmi hluboko zakořeněni. I když mi červík v mysli hlodal, nikdy jsem proti její realitě neprotestovala, ona to prožívala až na dřeň, takže pro ní to skutečnost byla. V jejích příbězích nebyla jediná nesrovnalost. A i kdyby - i my sami, když vyprávíme příběhy svého života, ne vždy jsme úplně přesní.

O víkendu se mi zdál další sen zobrazující příběh duše. Jestli mojí vlastní, tím už se nezabývám, protože tady už to nějak splývá s tím Vším. Když jsem včera hledala fotky k úplně jinému tématu, jedna fotografie mě zaujala, našla jsem si, že je z 13. Final Fantasy - Lightning returns. Pustila jsem si začátek sestřihů a celá úvodní zápletka odpovídá mému víkendovému snu. Legrační je (já nevím, jakým jiným slovem bych to popsala), že mnohé scény kopírují sny, které se mi v průběhu života zdály. Díky mé dávné kamarádce vím, že tahle zkušenost je nepřenositelná, tak proč o tom píšu? Protože byste to mohli vědět, protože byste mohli zůstat otevření dalším možnostem, ... protože nikdy totiž nevíte - kdy se takové věci začnou týkat Vás nebo někoho z Vašich bližních. 

Ovšemže je těžké si udržovat vědomí, že žijeme v dokonale naprogramovaném hologramu, když zima je tak chladná a hlad je tak reálný. 

Možná se bojíme, že když se tomu všemu otevřeme, ztratíme půdu pod nohama. Z vlastní zkušenosti můžu říct - že ano, ztratíme. Ale jen do doby, než ji znovu nalezneme.

"Svět se blíží ke konci, že ani Bůh nemůže zabránit Chaosu, aby nepozřel tento umírající prostor, může jen povznést duše a umístit je do světa nového. Mnoho lidí má díky zármutku své srdce v poutech, použiješ-li boží sílu, osvobodíš je a oni se budou moci zrodit v novém světě - a ta síla vzroste, bude živit strom života, který je základem životní síly tohoto světa, to ti dá více času a ty budeš moci zachránit další duše. Ptáš se - proč se snažit, když svět je na konci svých dní? Pokud sílu použiješ pouze pro sebe, Bůh to bude považovat jako tvé selhání. Duše, která zůstane neosvícená, bude ztracena ve věčnosti."

Mám takový pocit, že všichni jsme takový za-ochránci - jde o to dotknout se tolik srdcí, kolik jen jde - svým příkladem, přiloženou rukou k dílu. Fáze nějaké pýchy nebo oběti, duchovního ega, to vše už je díky bohu za námi. A možná tvrdě zní, že se tak trochu hraje na efektivitu - že některým prostě nelze pomoci, protože jsou jako černé díry požírající naší energii - příliš mnoho práce, málo účinku. Že je lepší inspirovat deset těch, kteří jsou ještě ochotni své srdce otevřít, než zachraňovat někoho, kdo má srdce schované pod obrovskou vrstvou ledu.

Z hlediska informačního charakteru (tedy množství informací donesených ke zdroji) jsou tato ledová srdce velkým přínosem, ale dál jejich cesta nepokračuje, je to slepá ulička, bod, ze kterého se vrací zpět automaticky ke zdroji. Tedy část těchto realit se od nás odpojuje a vrací se skrze prázdnotu do obnovy - a s ní i téměř všechny aspekty života, říkám téměř, protože někteří jsou z těchto myšlenkových světů povznášeny do stabilnějších realit, aby pokračovali dál ve vývoji a informačním sběru. Něco na způsob obrázku - berte s rezervou - prostě pro ukázku slepé evoluční linie.

Otázkou zůstává - kdo je ten Bůh a zda to celé není ještě mnohem mystičtější, než se může jevit, a zda člověk opravdu naslouchá boží vůli, nebo jen oddělenému bohu mysli - a zda i s touhle možností Stvořitel náhodou taky nepočítal? Na tom nezáleží, jen je dobré se na vše dívat z mnoha úhlů pohledu.

V roce 2012 jsem sepsala "svůj příběh", který trošku osvětluje multidimenzální bytí duše, později jsem ho ze stránek stáhla, protože lidé jsou stále příliš lapeni v hmotné realitě a bez ohledu na čistotu záměrů, otevřené vědomí čelí útočným křivdám, tak přikládám jen krátký úryvek pro ty, kterých se to týká (kdo by chtěl celý text, může mi napsat email nebo žádost skrze formulář vlevo nahoře): 

V šestnácti se mi začaly vracet sny, díky nimž jsem si vzpomněla na "noční můry" z dětství. Dnes to vnímám, že mi bylo dáno prožít pár let normálním životem, byla to nejpoklidnější léta (ačkoliv si je příliš nepamatuju a nemám tam emoční zapojení - jako bych se dívala na film o někom neznámém). Tedy, pokud by se mne někdo zeptal na nejjasnější vzpomínky z dětství - budou to paradoxně mé noční můry. Říkala jsem tomu noční teror, dnes už vím, že má duše skrze své aspekty takto pracovala v mnohých světech, které by se mohly stát námětem sci-fi scénářů. Na gymplu se vše stupňovalo, najednou jsem se ráno od těch světů nemohla odpojit, jako bych byla zároveň tady i tam, pro mne to byly tehdy pořád jen sny, i když nějaké tušení tam bylo - vybavuje se mi okamžik, kdy říkám kamarádce, že musím spát i 12 hodin denně, protože mám v těch světech hodně práce, to mi bylo tak 16, a tak jsem chodila na trochu jiné "brigády" než moji spolužáci. 

Moje duše nese kvalitu rovnováhy, pravdy, což jsem vnášela do těchto nestabilních světů, za to jsem byla často pronásledována - některým energiím se dařilo proniknout až sem na Zem. Připomíná to trochu film Inception - práce na různých paralelních rovinách nebo cestování časem, jenže stejně tak už pak nevíte, která bije, když se Vám to vymkne z rukou. Setkávala jsem se tam s různými bytostmi - draci, upíři, viccani, zloději myšlenek, velmi vyspělá umělá inteligence.... Uměla jsem si představit orwellovský 1984 ještě dříve, než se mi Orwell dostal do ruky, poznala jsem pravidla světa, kde žijí upíři, o mnoho let dříve, než vznikly filmy jako Blade nebo Underworld.

Z tohoto důvodu vnímám transformaci jako úspěšnou. Po tisících bolestných nocí plných pronásledování a "slepování" nesoudružných částí vesmírů se i v těchto temných koutech univerza cosi proměňuje - skrze zkušenost Člověka a jeho objevování nových rozměrů Lásky. Vibrace lásky doletěla i do takových dálek, a i když s ní tyto bytosti neumí pracovat a je to pro ně až děsivé (nové a neznámé), začíná se nová epocha vesmírné zkušenosti..."

"Největší světlo vytváří nejtmavší stíny." Final Fantasy XIII, Lightning returns

"Dva přátelé, kteří se starají jeden o druhého - to je dost pro záchranu duše." FF XIII

Konec smyčky v příběhu o slepici a vejci

Polibek Nebe a Země. Chvíle, kdy nebeská poezie psaná lidskou rukou může být znovu pochopena.Ticho mezi nádechem a výdechem. Všem válečníkům budiž odpuštěno a z jejich beder bude sňato břemeno, jehož plody nesou další svár, anebo hluboký spánek. Ten příběh psán krví člověka přinese slávu všem duším. Tisíc božích myšlenek, tisíc nebeských poslů, tisíc andělů mohlo sestoupit na Zem připraveno ta břemena rozpustit v lásce boží.

Valhalla plná odvážných, povznesena, již nebude místem lítosti a každá valkýra, ten válečný anděl, se bude moci navrátit Domů, neboť pochopí svou roli a přinese muži rozhřešení. Ano, ona nikdy nebyla ďábelská. Jen nespoutaná. Ta, která viděla za závoj, připadala druhým šílená. Až sama zapomněla, že je vlastně jen vidoucí. A on se jí už nemusí bát, že zná dopředu výsledky všech bitev, neboť i syn člověka začne respektovat dílo boží.

Vyléčený animus se dotkne svobody, toho širého oceánu, a ta Odmítnutá již nebude potřebovat jej věznit. Jakož i sebe sama. Uvolněná energie stvoří onen svět ze snů společné Psýché. Napoj Bože svou mléčnou medovinou své děti, které se domnívají, že jsou ztracené. Oh, ty nepochopené království nebeské... 

Ty, jenž trestáš sám sebe, to není pokora, nýbrž pýcha schovaná v soudu pozemských příběhů, to ty vedeš lidstvo do temných zítřků. Vzpamatuj se, pohlédni Životu do jeho autentické tváře a spatříš Milost. V tom zrcadle uvidíš spásu, kterou pořád hledáš na špatných místech... Tvá spása je v tobě, neboť tvé ruce jsou rukami Ze-mě, tvé srdce je portálem Lásky a tvá mysl je nebeskou branou.

Ona i On v nás potřebují udělat ten krok kupředu v dokonalé souhře. Jako Země a Nebe. Jedině tak skončí příběh, ve kterém není jisté, zda bylo dřív vejce či slepice.Jedině tak bude probuzena důvěra, bez semínka pýchy, soudu, studu či křivdy, které by v budoucnu vyklíčilo v nové příběhy krve o oběti a viníku. Jedině, když už se neohlédneme zpět. Co bylo bylo. Ruku v ruce. Jedno tělo. Sloučení Blíženců. Krok kupředu. Jedině tak.

Nebyl to první sen o konci. A vlastně byl to sen? Když kapky deště dopadaly na mou kůži, bylo to tak živé, stejně jako mé tělo, i můj strach... Když jsem pak vstala a šla se napít, Země se mi stále ještě třásla pod nohama, možná to byly spíš mé nohy, co se třásly...

"Vše, co se už stalo, stane se i znovu." "Omnia illa et ante fiebant, omnia illa et rursus fient." Kruh, co se rozšiřuje a zase zužuje, kruh, co běží napříč věčností. Staré dává plodit novému a nové je výsledkem starého. Stejné a přeci vždy trochu jiné. Byli jsme tu tolikrát... že je přirozené, že vzpomínku na archetypální exodus neseme v sobě...

---

Byla jsem znovu na cestách, byla jsem tak dlouho, že jsem si už znovu nevážila těch nevšedních chvilek, krajin a setkání, kterých měli druzí pomálu. Koukala jsem na nějaká videa na internetu, nové poznatky, informace, knihy, sdělení - to je potrava mé duše, jsem jako Faust, jemuž je život krátký, než aby stihl poznat vše, jsem vesmírný opylovač informačních potenciálů, jsem vysavač smítek vědění, ale vím, že jsem tu z důvodů setkat se se Životem, tělem, odešla jsem z bezpečí domova, abych v samotě nalezla věčný plamen, kterým jsem. Ens realissimum – nejskutečnější jsoucí...

Seděla jsem na zadní sedačce svého auta a po sedačkách jsem měla rozházené svoje věci, byla jsem v horách, nikde ani živáčka. Dopsala jsem mail rodičům. Jak jsem odklonila hlavu od počítače a spojila se s okolní krajinou, došlo mi, že jsem zase byla pěkně mimo a pěkně dlouho. Ztracena v mentální rovině. Proboha, přesně pro tohle jsi vypadla z civilizace, polepším se, pomyslela jsem si a pustila rádio, chtěla jsem využít divočiny a zatančit si a pořádně zazpívat, ale dole pod kopcem se objevil pár směřující silnicí ke mně, tak jsem zase zalezla do auta a rozhodla se, že se trošku prospím a zítra vyrazím do hor udělat nějaké rituály. Startuju motor, abych si trochu zatopila.

Začala jsem uklízet auto a přes hudbu jsem neslyšela okolní svět, jak jsem zvedla po chvíli hlavu, najednou vidím, že při kraji silnice zaparkovalo kolem mě několik aut, začíná pršet, na okénko mi ťuká obtloustlý muž s černými vlasy a černými vousy, otevírám dveře a vykláním se ven. Kapky dopadají na mé ruce i ramena, jsem těmi kapkami a v nich je On, najednou jsem vším, i Jím. Děloha mi vibruje, Ona je ve mne...

Muž, který si přetahuje bundu přes hlavu, protože už prší fakt hodně, se chce snad zeptat, jestli se může schovat, než to přejde? Intuitivně mu dělám místo v autě, i když na nějaké upovídané cizince nemám vůbec náladu. Ale on stojí v dešti a ptá se mě: "Tak co si myslíte?" "O čem?" Ptám se ho a přemýšlím, proč právě teď se stávám viditelnou a vnímanou? Po těch letech, proč právě můj hlas je pro toho muže tak důležitý... 

"O tom, co prohlašuje ten milionář?" "Cože? Já o ničem nevím", vypínám hudbu a najednou už nepotřebuju odpovědět. 

"No, že tohle?" rozhodí rukama po krajině, "že tohle je skutečný konec světa?" Otázka zazněla do hrozivého burácení, po horské krajině se rozléhají stále častější duté rány, jakoby někdo odpaloval v nedalekém lomu bomby, sem tam se Země pod nohama zatřese. To samo je odpovědí. 

"Tak tedy. To přišlo rychle." Pomyslím si s vědomím, že když si spočtu jedna a jedna, není divu, že nastal konec naší civilizace. Podívám se na promoklého muže, který čeká na mou odpověď jako na nějakou spásu, duté rány, jak zemské jádro trpí nerovnováhou a uvolňuje je výrony lávy, jsou stále častější. Čas se zastavuje. "Teď už je to v rukou božích," slyším se říkat, "jedině on nám může dát spásu." A vím, že tím myslím rychlou smrt, která nebude bolestivá. 

Muže už si nevšímám, najednou si vzpomínám i na ty další konce, reality se skrze mne propojí, pamatuju si kometu, která nás pohltila, pamatuju si i tenhle způsob. A hlavně si pamatuju na to ticho, když oheň a žár sežehne pozemské tělo, na to prázdno, které nastane, když duše zůstane viset ve vzduchoprázdnu a nemá kam jít, protože je připoutaná k Zemi, která již neexistuje. A tak eony časů čeká, než tvořivý princip obnoví Zemi znovu do obyvatelné podoby. Mnoho duší se narodí pokornějších, ale mnoho z nás je nepoučitelných, chápou likvidaci Země jako zlovolné božské hrátky, nerozumí tomu, že je to důsledek našich činů - ti se začnou zrozovat nejdříve, duše v pokročilejším stádiu uvědomění vyčkají, až projde zvířecí a barbarská fáze a oni budou moci navázat tam, kde skončily, znovu jinak, znovu v jiných podmínkách. 

Muže už nevnímám, soustředím svou myšlenku intenzivně na Boha, na to všechno, co nás spojuje, a na Zemi, která umírá. Za chvíli bude její povrch jen tekuté žhavé magma... a pojedeme nanovo. Možná, možná kdybychom všichni podrželi své vědomí dostatečně silně… Vím, že to není možné. 

Ještě mi bleskne hlavou, že pošlu rodičům smsku, že je miluju, odejít s účty splacenými, zase se setkáme, … ale jejich část světa pravděpodobně už neexistuje, tektonické desky se začnou lámat a vše se propadá do tekuté lávy, která splachuje úplně vše. Bohatí, chudí, města i řeky, vše, čím jsme. A v tom ohni se zapomene vše, je to absolutní restart kolektivních plánů. Dál jdeme s čistým štítem. A jen duše, které chtějí pročistit celou svou minulost, aby poznaly souvislosti své existence, sahají pak i do těchto dávných vzpomínek. Většina duší si ten štít ale stejně zase zamaže. 

Nikdy jsme se nedozvěděli o konci dříve, než skutečně nastal. Bohatí měli pár měsíců času navíc, pokud uvěřili zvěstem ve svých kruzích. Ty jejich pevnosti pohltí láva stejně jako tuhle horu. Vlastně jsem ráda, že to nikdy nevím dopředu. Sedím v autě a dál poslouchám hudbu, než tóny nahradí šumění. Budou tu agónii prodlužovat snahou utéct, v jejich duši zůstane silný traumatizující zápis. Ecce homo, hle - člověk...a jeho snaha schovat se sám před sebou. Ecce mater tua - hle, tvá matka, ... s tělem rozedraným již nemohla dále. Hledám smíření, ve smrti jsme každý sám, jen doufám, že mě sejme hlavní vlna zemského výronu lávy, občas mě bůh dal milost a duše vyšla z těla pár nanosekund předtím. Vnímám svůj strach - bože prosím, ať je to rychlé… 

Jsme ještě málo pokorní...