Soulfiction - příběhy duše

Opakoval se stejný příběh jako loni (a jako před deseti lety a jako před pěti), snad i ta data seděla, věty se opakovaly. Bylo to tak směšně kopírující nejkýčovitější romantické trochu fantasy filmy, až jsem se tomu musela začít smát.

Nechala jsem se v posledních týdnech nechala zavést do nejhlubších temnot svého Já, kam jsem nikdy neměla odvahu. Do těch částí duše, které ještě stále věří, že existuje trest, že existuje Peklo, a tedy v něm setrvávají.

Dokud jsem žila převážně na úrovni hmoty, tenhle program "láska je nebezpečná" nebyl v podstatě aktivován (neměla jsem k němu přístup, byl spící a čekal, až budu dostatečně silná a zkušená čelit takovým hloubkám). Na hmotné úrovni, příp. na úrovni nedospělé duše má pojetí lásky své hranice a její podoba, a tedy i lekce jsou zcela jiné, jedná se spíše o smlouvy plné podmínek. Zároveň se tím učíme definovat si, co nám v takových vztazích chybí, abychom znovu-probouzeli svou niternou zatím spící touhu (vzpomínku?) po splynutí duší, které stojí pevně ve svém středu a jejich unikátnost společně tvoří třetí energii,...  Dva zrozeni pro jediný účel.

Láska na úrovni duše, která převzala za sebe zodpovědnost, je hlubší. Když se jí dotkneme, najednou se rozvzpomínáme na stejně hluboká zranění, díky nimž jsme své duchovní srdce obestavěli hradbami - ty příběhy, které se už někdy někde staly, ...už tolikrát... kdy jedna bytost zradila, opustila, odmítla druhou. A přesně toho se bojíme, znovu-otevřít své nitro ve své zranitelnosti druhému člověku, bojíme se, aby se příběhy neopakovaly, protože my někde uvnitř víme, že nyní v tomto vědomí zrazujeme a odmítáme sami sebe. Ale právě ten strach nás nutí tyto příběhy žít pořád dokola, protože ten strach chce být viděn.

Až jednoho dne ten příběh prožijete znovu, naposledy a zjistíte, že když tomu neodporujete, že bolest je jen vzpomínkou a že nic takového jako zranění neexistuje, je-li srdce odhalené, víra pevná a vědomí otevřené božské touze poznávat. To je hudba vyšších sfér, ke kterým občas přivoníme, ale ještě tam nejsme. Buď tou změnou, kterou chceš vidět kolem sebe. Nauč se prožívat svůj život s důvěrou, že vše má dobré konce.

Bála jsem se zamilovat, nejen do lidí, ale i do svých projektů. Bála jsem se splynout sama se sebou a svým osudem, který jakoby ležel ladem u mých nohou a čekal, až jej uchopím do svých vlastních rukou. Bála jsem se tím paradoxně, že ztratím kontrolu (a inteligence, schopnosti a dovednosti vždycky byly mou výhodou, která mi dovolovala vědět o situacích a o druhých víc než oni sami, a tedy předvídat jejich kroky a včas reagovat). A já tu kontrolu ztrácím, a konečně velmi ráda, protože odtud vpouštím do svého života sílu mocnější, než jsem já sama ve své omezené perspektivě.

Bála jsem se, že přistoupím na tvorbu něčeho, co mne přesahuje, co nejsem schopná vystavit sama (rodinu, společnost, projekt), a že to lidé, kteří jsou v tom se mnou, vzdají (jako už tolikrát) a já pak zůstanu se závazkem sama, protože má odolnost čelit extrémním situacím je vyšší než u lidí, které znám (jsem znala). Ale i ta odolnost má své limity, a tak jsem se bála, že pod návalem zodpovědnosti znovu vyhořím. Ale je to vůbec možné? Vždyť jsem úplně někdo jiný, než jsem bývala, jsem někdo, na koho mohu být pyšná a kdo si váží druhých lidí. Pravdou je, že tehdy jsem lidi kolem brala trochu jako samozřejmost, "Proč by se nechtěli podílet na něčem, co zlepšuje svět?" Chyběla mi tam vděčnost a pokora, schopnost dát druhému svobodu, občas tam byla, ale příliš byla přikrytá mou nabubřelou představou o tom, co je a co není správné. Stejně to fungovalo uvnitř mě - dvě složky, co se neustále dohadovaly. Jenže tyhle hry už nefungují, neodpovídá to současné vibraci Země a já se naučila důvěřovat sobě, vyšším principům a širší perspektivě zdánlivě nevyhovujících situacích. A tak poznávám a poznám nové osobnosti. Silné a otevřené. Jako jsem já.

Pokud jsem si v životě dovolila milovat, bylo to láskou velmi dětskou a závislou, nebo naopak velmi chladnou a odpoutanou, dvě strany mince stejného problému - strachu ze závislosti. Teď mluvím z pozice mých "nižších" já, těch zraněných, zklamaných. Teprve poznávám nové rozměry mezilidského kontaktu a tady začíná opravdové dobrodružství. Ale zatím je potřeba pochopit, kde se to celé nějak zašmodrchalo...

Částé mé duše - Infinity - prošla nejrůznějšími vojenskými a později, když ztratila víru v dobro - i assassinskými výcviky, aby pracovala v těch částech univerza, které nejsou úplně přívětivé. Assassini, vražední žoldáci, nesmí milovat, rozptylovalo by je to od plnění misí, způsobilo by to jejich zranitelnost, důvěra překrývá jejich ostražitost, jsou vycvičeni nedůvěřovat a řídit se jen nejpudovějšími instinkty. O technikách těchto výcviků byste nechtěli ani slyšet. Jako voják (mírový agent s povolením zabíjet) jsem pracovala pro vyšší cíle, jako assassin mi bylo jedno, pro koho pracuju, odpojila jsem se od svého morálně-emočního jádra. Abych na to přistoupila, muselo se stát něco hrozného, někdo mě hodně zradil. Byl to muž, kterého jsem přes přísné zákazy velitelů i vnitřních pokynů milovala, ačkoliv jsem to nikdy příliš najevo nedala... on to ovšem věděl a tvrdil, že mě miluje, že mě bude ochraňovat a nikdy neopustí... což jsem mu věřila, dokud mě nenechal napospas pomstychtivým nepřátelským jednotkám, které se na mě pěkně vyřádili... Možná neměl jinou možnost, ale já to přes vztek nechtěla vidět. Tehdy jsem se od něj vibračně odpojila a začala tenhle scénář prožívat v různých obdobách hodněkrát, vytvořila jsem si takové vlastní peklo... někdy mě nezajali, ale zůstala jsem v nehostinných galaxiích na eony let v režimu útěků a přežívání.

Ovšem v téhle pozemské realitě bylo nutno si uvědomit a ujistit bojovníka ve mně, že mi (většinou) nehrozí zajetí, věznění, mučení, týrání, znásilňování, manipulace s duší, DNA a zásahy do mozkové tkáně, zapomenutí, kdo jsem, a ztracení se v nehostinných sférách. No, v tuhle chvíli opravdu nehrozí - ještě pořád se mi tomu těžko věří :D Je to boží milost, že jsem přistála sem na Zemi a mohu léčit nepřívětivé režimy těchto částí mé duše v tak mírumilovném prostředí, jako je Česká republika. Já jsem tu vlastně na odpočinku, voják ve výslužbě, tak bych se podle toho mohla začít chovat... každopádně už chápu, proč mě v šestnácti tolik dojala knížka Na západní frontě klid - souznění s člověkem a jeho pocity, když se vrátí z válečné zóny, jak nepřiměřeně reaguje naplněný strachem a úzkostí, nepochopen těmi, co nikdy nezažili válečná zvěrstva. V režimu totálního nasazení se těžko žije v radosti, často mi říkali, že se k sobě i druhým občas chovám jako voják, nebylo to vždy, ale občas tahle část mé osobnosti byla vidět... To je část mého příběhu, mám i jiné, z jiných proudů Vědomí, to jsou příběhy plné víry a lásky, ale ty nemohu plně prožívat, dokud jsem nepochopila tohle.

Paradoxně, když jsem si tento program uvědomila, příběh mé duše se chtěl odvíjet dál. Říká se, že když je to smutné, ještě to není konec. A protože jsem tvůrce a v jiných realitách se prostřednictvím záměru můžeme stát tvořitelem, rozhohodla jsem se svůj příběh dopsat. Celý život jsem se cítila odpojená, ztracená, jakoby mě někdo zradil a poslal do nehostinných koutů galaxie a tam mě zanechal, opustil. Tenhle příběh mi to pomohl zvědomit. Toho viníka jsem si tady na Zemi personalizovala do zlého boha, což vytvořilo silný syndrom oběti. Ale já už říkám NE. Vzala jsem papír a svůj příběh dopsala, ačkoliv se to může zdát někomu bláznivé, začalo to neuvěřitelně proměňovat můj pohled na svět a mě samotnou, nezáleží na tom, co je pravda, pravdu totiž vytvářím já svým vnímáním, beru všechno, co mi pomáhá v životě růst směrem k lásce, důvěře a pocitu bezpečí:

"A jak se Anamel rozvzpomínala na ty hrůzostrašné galaxie, kde jí jediná bytost, které otevřela své srdce, zanechala a zmizela, kde se musela naučit přežívat neviděná a bez jakýchkoliv vazeb k domovu či k místním obyvatelům. V těch místech, kde když zjistili, že je agent, často jí mučili způsoby, které v téhle realitě ani neexistují, ... jak postupně propustila všechny emoce vzteku, smutku, stesku a zoufalství, cosi temného se v ní uvolnilo a odešlo... a tak dál pokračovala ve svých záchranných misích, ačkoliv od nikoho rozkazy již nepřijímala a vlastně jen matně si vzpomínala, o co tu vlastně šlo... a její duchovní rodina, odmítnutá energie domova, mohla se přiblížit: "Anamel, na chvíli ses nám ztratila, vidíme, že na pár životů, několik příběhů s dost špatnými konci, ale my jsme tě nepřestali hledat, i když mnozí říkali, že už tě pohltila temnota, bylo těžké tě najít, protože jsi se z pocitu zrady odpojila od své domovské vibrace a všechny ideály, které jsi toužila šířit galaxiemi se rozplynuly, to ti způsobilo padání níž a níž, ztratila jsi víru a stala jsi se docela divokým monstrem, které zapsalo do tvé duše hluboké rány, ale my jsme tě nikdy neopustili, to jen tvůj pád do temných částí tvé duše způsobil, že i když jsme tě našli v téhle části vesmíru, stejně jsi nás neviděla, necítila, a tak jsi zůstala ve svém příběhu sama a opuštěná. Zrada je jen nedostatek informací. Cyklus se uzavírá. Ideály se vrací, je čas se vrátit Domů, kde jsi vlastně vždycky byla, jen jsi to neviděla. I ta nejtemnější část tvé duše je připravena milovat."

A bůh přikázal Abrahamovi: "Odteď budeš svou ženu zváti Sárou, již není Sarah, z bojovnice se stala kněžka, neboť přijala řád boží a jeho Čas."