Sophia, byť to jméno je nepřesné, ale jiné zatím nemáme, je jedním z prvotních paprsků stvořitele (monád, androgynních aspektů, které nesou základní nehmotné ideje - Pravdu, Ticho...). Sofie chtěla znovu po čase splynout se svým Původcem, zaslepena naivní mladou láskou a nezkrocenou vášní, jež v těchto rovinách dosud neexistovala a pro níž se stala celým Nebem Tou Nepochopenou, se namísto k jeho Celistvosti v podlehnutí Jeho odlesku, který se zrcadlil v oceánu dolního světa, vydala do nekonečné prázdnoty potenciálů. Když rozpoznala svou iluzi, už nebylo možné se vrátit, byla uvězněna v chaosu své vlastní nezkrocené tvořivosti. V touze po návratu v bolestech zrodila syna lásky, ten však znovu vstoupil do Celistvosti a zanechal ji osamocenou v dolním světě. Od té doby bez ohledu na míru Lásky se každá žena ve vztahu s mužem cítí v části své duše opuštěná. Ostatně to se odrazilo i ve vztahu Jeshui a Magdalény, ani ti tuto prvotní bolest nebyli schopni překonat a svým způsobem tento archetypální příběh jen zopakovali. V poryvech opuštěné Sofiiny duše vznikaly mnohé emoce - synové chaosu, děti z její nevědomosti, stvořené bez světla vědomí, které v oceánu prázdnoty vytvořily elementární svět, v němž tak její nevědomost rodila ve své pýše další a další nevědomost. To byl prvotní hřích - obcování nevědomosti s nevědomostí, pravý význam zakázaného incestu, jež ne-tvoří, tedy z-netvoř-uje realitu.
Pohled na zoufalý svět naplnil Sofii lítostí a rozhodla se mu pomáhat, a tak se stala duší tohoto světa. Tak se zrodil koncept duše. Matka pečující o své znetvořené dítě, jež si není vědomo svých marných činů. Pláč této Soucitné stoupal vzhůru k Celistvosti a její syn z pravé lásky připravil vše pro spásu své matky od Prázdnoty. Sofie tak v dolním světě odžila mnohé bolesti, které jí však daly moudrost, jež nikdo v horních světech neměl. Sofie se konečně stala Tou Pochopenou, která přinesla Nebi dar Vyšší Vášně, díky němuž bylo možno vystoupit z Nehybnosti. Nakonec Sofii bylo dáno se navrátit k Celistvosti, ale těsně před branami se ohlédla a uviděla nejen své znetvořené děti, ale i ty, které byly jasnou jiskrou jejího vědomí, v tu chvíli věděla, že tento svět nemůže opustit, rozdělila svou podstatu vedví - jedna se navrátila k Celistvosti a druhá jako Soucitná zůstala bdít nad tímto světem, aby jej chránila před Nímž, jenž nechce dospět...
Soucitná stojí v pozadí všech archetypů bohyně, není ani jedním z nich, a přesto je v každém z nich jako lék na jejich vlastní bolesti zrozené v nevědomých činech... A tak se gnostická tradice nemýlí, když označuje Sofii jako analogii lidské duše, ale zároveň aspekt stvořitele. Sofie je součástí trinity energetického systému spolu s kristovskou energií a Duchem.
Koncept duše, jak jej známe, není součástí všech stvořených světů. Dalo by se říct, že duše je čistě pozemská záležitost, vytváří most mezi světy a jako taková se rozpouští v oceánu vědomí, dosáhne-li člověk stavu milosti. V té chvíli jedna část navždy už setrvává ve stavu Celistvosti a druhá se stává Soucitnou, která na sebe bere břímě naší společné bolesti a spolu s duší tohoto světa léčí rány nevědomí... Takto je hmota očištěna od prvotního hříchu a děti těchto rodů jsou skutečnými dětmi ráje...
(více na toto téma, dá-li Celistvost, rozepíšu v připravované knize)
